Portétní fotografie existovala od vynálezu fotoaparátu. Byla často levnější, přístupnější a rychlejší než technika portrétní malby. K velkému rozšíření došlo s vynálezem daguerrotypie. Fotografická studia vznikala ve všech větších městech po celém světě. Styl těchto raných děl odráží odpovídají tehdejším technickým požadavkům: 30sekundová expozice a malířské estetické požadavky. Pro dlouhé minuty trvající nehybné setrvání před kamerou při výrobě daguerrotypií a kalotypií byly nutné různé podpěrky pro hlavu a tělo. Například Saronnysův univerzální držák hlavy. Lidé většinou sedí před holým pozadím a jsou osvíceni měkkým světlem z okna, které může být směrováno pomocí zrcadel. Průkopníkem a popularizátorem portrétní fotografie byl francouzský fotograf André-Adolphe-Eugène Disdéri (28. března, 1819, Paříž — 4. října, 1889, Paříž), který 22. listopadu roku 1854 patentoval nový typ portrétů, takzvané carte de visite. Jeho konkurentem byl Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar, který je autorem řady portrétů celebrit své doby. Do té doby (polovina 19. století) vlastnit portrétní fotografii bylo jen privilegiem a výsadou bohatých.
S postupujícím rozvojem techniky dostali fotografové možnost využívat zkracující se dobu expozice, osvobodit se a vytvořit nový styl portrétní fotografie. Fotografové se přemístili ze svých ateliérů do exteriérů, na bojiště, přes oceány a do vzdálených pouští. Daguerreotypický Saloon Williama Shewa, fotografická dodávka Photographic Van Rogera Fentona a vagón What-is-it? Mathewa Bradyho nastavili standardy portrétní fotografie druhé poloviny devatenáctého století.
Současní umělci Cindy Sherman, Barbara Kruger, Mitch Kern a další používají portrétní fotografie jako prostředku pro sociální kritiku.